Co říká Bible k životnímu prostředí

RNDr. Jiří Nečas

1. Úvod

Během posledních cca 150 let, a zvláště pak v druhé polovině 20. století došlo a stále dochází k závažnému poškozování životního prostředí. Situace je možná ještě vážnější, než si připouštíme. Z biblického pohledu lze říci, že jde o důsledek lidského hříchu. Totéž, avšak z nenáboženského pohledu, říká René Dubos, když poukazuje na to, že k těmto problémům dochází tehdy, když patřičně vzrostl počet obyvatel a technické možnosti člověka, takže lidstvo "na to má", aby přírodu poničilo.

Zajímavá je zkušenost s freony. Začaly se vyrábět a užívat v přesvědčení, že jde o netečné, přírodě neškodné látky. Se značným časovým odstupem však udělaly nedozírné škody v ozónové vrstvě.

Jiným příkladem jsou automobily, dnes známé jako postrach životního prostředí - i když v praktickém rozhodování k tomuto jejich atributu jen málokdo přihlíží. Když se začaly objevovat, byly přijímány jako naděje pro životní prostředí, jako účinná cesta k ulicím bez koňských exkrementů. Avšak auta se poněkud přemnožila. Uvedené příklady naznačují smysl principu předběžné opatrnosti.

Bezohledné nakládání s životním prostředím má kořeny v euroamerické civilizaci. Ta se rozvinula v tzv. křesťanském prostředí, avšak je více produktem ateistického osvícenství než skutečného křesťanství. Llyn White ve známém článku "Historické kořeny naší ekologické krize" [The Historical Roots of Our Ecological Crisis. Science, 155, 1967] však dává vinu křesťanství. Uvědomuje si, že mnohá místní pohanská předkřesťanská náboženství často situovala svá božstva do prvků přírody - do stromů, do skal apod. Tím byl podporován určitý vztah úcty a bázně. Člověk bohatost přírody nepřijímal jako samozřejmost, s níž lze libovolně nakládat. S křesťanstvím toto zbožšťování přírodních objektů skončilo, což Llyn White to považuje za chybu. Z křesťanského hlediska však zde chyba neleží, nicméně je o kousek dále. Přírodní objekty nejsou sídlem božstev, avšak celá příroda je Božím dílem, krásným a dobrým, svěřeným člověku k užívání a k opatrování. Díky svědectví Bible o tom, kdo je Bůh (Hospodin, Jahve), je tato skutečnost daleko lepším základem pro vytváření vztahu mezi člověkem a celým stvořením, než by mohl být jakýkoli pohanský kult. Toto tvrzení nyní doložíme několika biblickými zastaveními. Násilnické zacházení s přírodou odporuje Písmu.

2. Starý zákon

2.1. Stvoření

Biblické líčení stvoření je hlubokou alegorií, která má vytvářet vztah mezi člověkem a Bohem a zároveň i mezi člověkem a ostatním stvořením. Veškero stvoření (jsoucno, bytí) podle Bible není jen souhrnem druhů, nýbrž od počátku v něm existují hluboké vztahy a vazby a je tak harmonickým celkem.

V první kapitole Bible několikrát čteme, že to, co Bůh stvořil, bylo dobré (Gen.1:4,10,12,18,21,25,31). A po ukončení tvoření materiálního, smysly dostupného světa, viděl Bůh, že co stvořil, bylo velmi dobré. Biblické líčení stvoření světa (kosmu, vesmíru) však zde nekončí. Po šesti dnech následoval den sedmý - den odpočinutí Hospodinova. Antropomorficky řečeno, sedmý den se Bůh radoval z díla stvoření. Svět je stvořen pro Boží slávu. Člověkem vrcholí materiální tvoření, avšak člověk není středem či smyslem stvoření. Tím zůstává Bůh sám.

Při čtení zprávy o stvoření je třeba mít na mysli, že adresátem této zprávy je člověk, jemu patří "ty", ostatní stvoření je "ono". To přispívá k tomu, že člověk v ní má jiné postavení než ostatní stvoření. Člověk má ve stvoření svou důležitou úlohu: Má o ně pečovat a smí je užívat [Gen.1:27,28; 2:15]. Ostatní stvoření je tak pro člověka zdrojem odpovědnosti, tedy závazkem, a zároveň darem, daným k užívání a sdílení s druhými, nikoli k volnému nakládání - Země je a zůstává Hospodinovým vlastnictvím [Žalm 24:1]. Celé stvoření je pro člověka důležité. K jeho plnosti patří vztah, který si člověk k němu vytváří tím, že je pojmenovává (Gen.2:20).

Po líčení rajského období před prvním hříchem se na začátku Bible hovoří o prvním hříchu a jeho důsledcích, z nichž nejvýraznější je potopa. Tento příběh o Božím trestu jako důsledku lidského hříchu a záchraně Noemovy rodiny a biologických druhů prostřednictvím korábu svědčí, že lidský hřích se týká i "ostatního stvoření", ničí kvalitu života jako takového, avšak že Bohu na celém stvoření - navzdory lidskému hříchu - skutečně záleží. Tato skutečnost prostupuje celým SZ a nově jasně ji vyjadřuje NZ (probereme později).

2.2. Mana

Podstatnou příčinou porušení ŽP je lidská chamtivost, dnes zakrývaná označením ekonomické vztahy či ekonomické zákonitosti. K tomuto tématu má co říci známý text z druhé knihy Mojžíšovy, v němž čteme o tom, jak Bůh pouští putujícím hladovějícím Izraelitům zajistil pokrm - manu. Ta jim ovšem "nepřilétla" až do úst. Museli vynaložit určité úsilí, vykonat určitou práci a manu sbírat. Bylo jí dost pro všechny. Avšak ti chamtivci, kteří si nabrali many více, než kolik potřebovali, se dočkali nakonec jen odporného zápachu zkažené potraviny.

Z tohoto příběhu plynou důsledky, které spadají do oblasti ekonomie a týkají se sdílení Božích darů, jež můžeme nenábožensky nazvat bohatstvím planety Země či prostě přírodními zdroji. Ty spolu s lidskou prací jsou prvotními zdroji bohatství. (Třetí zdroj - kapitál - vznikl někdy dříve z těchto dvou) Z tohoto úhlu pohledu byla pro putující Izraelity mana přírodním zdrojem a její sbírání prací. Obojí bylo nutné, přesto však hlavní byla mana jako taková. A na ni měli stejný nárok všichni. Někteří pracovali méně a sebrali si jí třeba jen tolik, aby se najedli do polosyta, jiní pracovali více a mohli se najíst dosyta. To i ono bylo v pořádku. Avšak špatně si vedli ti, kdo pracovali ještě více a nabrali si nad svoje potřeby. Z oné many navíc nejen že nic pozitivního neměli, nýbrž museli ve svých stanech udělat určité úklidové práce navíc (odklidit zkaženou manu). Kdokoli chtěl více pracovat, mohl mít požitek z práce věnované přípravě pokrmu, úpravě prostředí apod.

Současná ekonomika vše přepočítává na peníze, a tak nezná oddělené rozdělování přírodních zdrojů a výsledků lidské práce. Na poušti bylo many dost pro potřeby všech. Dnešní člověk však vlastně ani neví, co skutečně potřebuje. Přírodní dary se rozdělují tak, že na "průměrného" člověka v evropsko-americké civilizaci připadne řádově více, než je tomu v chudých oblastech. A tak bohatá Země není, aby mohli žít všichni, jak žijí dnešní bohatí. Na prostor, vodu, vzduch energetické zdroje či suroviny by měl mít člověk přiměřený nárok už z důvodu své existence, přirozeně,že diferencovaně podle potřeb daných klimatickými podmínkami (avšak nikoli vypěstovanou náročností). Naproti tomu je přirozené, aby výsledky lidské práce byly rozdělovány úměrně vynaloženému úsilí. Větší vynaložené pracovní úsilí by ovšem nemělo dát vznik nároku na větší spotřebu vzácných "úzkoprofilových" zdrojů, na větší produkci skleníkového oxidu uhličitého či na větší prostor v přelidněném městě, který si "vynucuje" jeho dopravní prostředek. Obecně přijímaná univerzalita peněz však k vytváření takových a obdobných morálně neopodstatnitelných a pro stvoření jako celek škodlivých nároků vede.

2.3. Desatero

Člověkem způsobené škody na životním prostředí mají kořen v neposlušnosti Božímu zákonu. Známé Desatero zakazuje kult "jiných" (cizích) bohů. V naší civilizaci se stalo běžným uctívat různé modly; takovou reprezentativní je hrubý domácí produkt a jeho růst (jehož věčnost novodobí "kněží" - bývají nazývaní ekonomy či analytiky - navzdory přírodním zákonům nekompromisně postulují). S těmito kultovními předměty zpravidla souvisí bezohledný kořistnický přístup k přírodě. Silná materiální orientace se promítá i do materiálních nároků v době "aktivního odpočinku" - nákladné cesty, náročné sportovní vybavení (včetně prostoru k provozování sportu - mnohá hříště mají více méně charakter pouště), složitá audiovizuální technika. V této situaci se ztrácí pravý smysl sedmého dne, tedy dne, kdy je člověk směrován k odpočinutí od všední práce, k plnému prožívání lidství - ve společenství s Bohem a s druhými lidmi. Dodejme, že k slavení Dne Hospodinova patří jednoduchost.

Člověk naší civilizace si bere z bohatství země více, než kolik mu právem náleží a kolik odpovídá jeho skutečným potřebám. Dělá to jak na úkor lidí z jiných kultur, tak i na úkor příštích generací. Překračuje při tom známé přikázání "Nepokradeš" (Ex.20:15), a tím, že ničí samy podmínky života, dostává se do rozporu i s přikázáním "Nezabiješ" (Ex.20:13).¨

2.4. Starozákonní proroci

Proroci nekompromisně vystupují proti kultu cizích bohů. Ozeáš ve 2. kapitole ukazuje na rizika spojená s materiální prosperitou a - moderně řečeno - konzumerismem. Nacházíme zde důraz na jiné hodnoty než materiální.

Americký ekonom Herman Daly ukazuje, že pojem nadhodnoty, stěžejní v klasické i marxistické ekonomii, je skrytě obsažen už u Izajáše ve 44. kapitole (v.9-20): Muž získá více dřeva než potřebuje. Z toho, co má navíc, si zhotoví modlu a té se klaní. Velice aktuální (místo dřevěné modly si lze dosadit třeba auto nebo nákladnou zahraniční dovolenou).

I jinde ve Starém zákoně, speciálně v prorockých knihách můžeme najít texty směřujících k životnímu prostředí a zájmu o ně. My však teď začneme přecházet k druhé části Bible, k Novému Zákonu.

3. Od Starého zákona k Novému

Pro starozákonního člověka je zcela normální předpokládat, že po něm tu bude žít nedohledná řada dalších generací, mezi nimiž budou i jeho potomci. Toto východisko spolu se starozákonní teologií stvoření a s Mojžíšovým Zákonem je již solidním základem pro vztah člověka k životnímu prostředí. To, že se už v biblických dobách nerozvinula nějaká ekologie či environmentalistika, souvisí na jedné straně s nízkým stupněm rozvoje přírodovědného poznání, na straně druhé pak se skutečností,že při tehdejším nízkém počtu obyvatel a malých technických možnostech bylo možno životní prostředí považovat prakticky za "potenciálně nekonečné", takže dnešní problémy s omezeností zdrojů a prostoru tehdejší doba - aspoň v globálním měřítku - neznala.

Pro Nový Zákon je charakteristické, že jeho autoři se upírali k brzy očekávanému druhému Kristovu příchodu. Sám novozákonní důraz na připravenost na druhý Kristův příchod však s eventualitou dlouhého čekání počítá. Dokládá to známé Ježíšovo podobenství o deseti pannách či družičkách (Mt.25.1-13). V něm ty, které jsou posluchačům dávány za vzor, nespoléhaly na časovou blízkost očekávané události. Byly sice od počátku na ni připraveny, ale zároveň počítaly i s možným dlouhým čekáním, znamenajícím dlouhé trvání stávajícího stavu. Rozhodně by bylo zcela nepřirozené, aby očekávání brzkého eschatologického zlomu opravňovalo k ničení Božího stvořitelského díla.

Další pro nás teď podstatný rys Starého zákona je důraz na lidskou pospolitost - tam především na Boží vyvolený národ. Zaslíbení míří k Božímu lidu, celkem za samozřejmé se bere, že člověk nenadřazuje své individuální zájmy nad zájmy celku. V Novém zákoně tento důraz není. Není však popřen, negován, nýbrž doplněn zdůrazněním osobní odpovědnosti za jednání - před Bohem i celým stvořením, připomenutím důležitosti vztahu "já - Bůh" (jako vztahu "já - Ty")

4. Životní prostředí v Novém Zákoně

4.1. Ježíšovo učení

Ježíšovo učení poznáváme v Kázání na hoře, v Jeho podobenstvích, v Přikázáních lásky i jinde v evangeliích. Přináší nový pohled na svět. Je základem hodnotového systému, odlišného od toho našeho standardního, běžně používaného v praxi. Jak často (z nenáboženského pohledu) zdůrazňoval první a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek, hodnoty, podle nichž se člověk naší civilizace běžně rozhoduje, nejsou slučitelné s trvale udržitelným způsobem života, tj. vedou k nevratnému narušování životního prostředí. Vavroušek ve svých studiích představuje určitý alternativní systém hodnot, který tento nežádoucí dopad nemá. A ten v podstatě odpovídá Ježíšovu hodnotovému systému, jak jej poznáváme v Kázání na hoře a v přikázáních lásky. Nositelé vlastností, s nimiž se pojí Ježíšova blahoslavenství, správně zacházejí s Božím stvořením. [Blahoslavenství je nadčasové, týká se současnosti a zároveň překračuje jakýkoli časový horizont. Ježíšova etika je jak pro časnost - současnou i budoucí, tak i pro věčnost.]

K přikázáním lásky bych rád poznamenal: Nelze milovat Boha z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své síly a mysli (Mt.22:37, Lk.10:27, Dt.6:5) a necitlivě zacházet s tím, co On stvořil. Nelze milovat svého bližního jako sebe sama (Mt.22:39, Lv.19:18) a přitom s Božími dary nakládat sobecky a bezohledně.

4.2. Epištoly

Člověku není dáno, aby mohl během pozemského života obsáhnout Boží lásku v celé její šíři. Ta zahrnuje celé stvoření. Jejím vskutku kosmickým dosahem se zabývá apoštol Pavel ve svých listech Římanům (8. kap., zvl. verše 18-22) a Koloským (Kol.1:13-23). Oba citované oddíly nejsou podkladem pro nějakou racionální argumentaci; Pavel se v nich snaží vyjádřit hluboký duchovní prožitek a vést čtenáře k jeho sdílení, spoluprožívání. Kdo hlubokou Boží lásku prožívá, získává k celému stvoření (k přírodě, k životnímu prostředí) vztah jako k dobrému dílu Božích rukou, které smí užívat (je Božím darem) a o které má odpovědně pečovat (je od Boha svěřeným závazkem).

4.3. Zjevení

<Viz začátek kap. 5>

4.4. Novozákonní ohlédnutí

Lidský hřích se podle Bible dotýká celého stvořeného světa a naše lidská zkušenost to potvrzuje. Ježíš Kristus trpěl a zemřel proto, aby vzal na sebe lidský hřích se všemi jeho důsledky. Ve svém rozhovoru s Nikodémem shrnuje poselství o Božím vztahu k člověku: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl věčný život" (J.3:16). Předmětem Boží lásky je celý svět, celý kosmos, všechno stvoření. Kristova oběť je skutečně universální; je důkazem toho, že Bohu na celém stvoření stále - navzdory lidskému hříchu - záleží, a tedy má smysl se ve prospěch stvoření angažovat. [Avšak v moři nekonečné Boží lásky má zvláštní místo ten, kdo věří. A víra je specificky lidská.]

Novozákonní zvěst vyzývá k určitému životnímu stylu. Snad bychom jej mohli nazvat racionální skromností. Evangelium je zdrojem síly a odvahy být jinými, odlišovat se od okolí. Přijetím Ježíšových hodnot se křesťané stávají nositeli určité subkultury uvnitř dané místní kultury. Boží lid smí být - a má být - lidem zvláštním.

5. Biblická výzva k životní aktivitě

První stránky Bible nejsou přírodovědným pojednáním. Svědčí o smyslu a hodnotě stvoření a o Božím vztahu k světu a k člověku - k jednomu každému z nás. Podobný přístup si zaslouží i její k budoucnosti orientované texty. Jde v nich jak o svědectví o Kristově vítězství, o vítězství dobra nad zlem (Iz.11:6-9, Zj.21:1-22:5), tak i o líčení apokalyptických hrůz (např. Zj.18:1-19:5, kde poznáváme, jak zavádějící a pomíjivou hodnotou je ekonomická prosperita). Z těchto biblických textů se dovídáme, co opravdu má smysl, kde jsou skutečné hodnoty, pro něž je dobré a nutné se angažovat.

Bůh, Stvořitel a Pán, stvořil člověka "k obrazu svému" (Gn.1:26). Je stále aktivní a na této aktivitě se tedy má člověk podílet (J.5:17, J.14:12, 1.Kor.3:9). Tvůrčí úsilí o dobro, směřující k Božímu království, patří k plně prožívanému lidskému životu. Angažovanost pro životní prostředí tak patří ke křesťanskému životu; pasivita odůvodněná svěřením všech záležitostí do Božích rukou by byla nepochopením toho, oč v Bibli jde. Přikázání lásky vyzývá k milování Hospodina i z celé mysli a z celé síly. Myslí máme Jeho dílo poznávat, abychom mohli použít sílu (rozumějme: schopnost, nikoli násilí) s ním správně nakládat. Předminulé a první polovina minulého století kladly otazníky nad slučitelností vědy a víry. Dnes vidíme, že jde o více než slučitelnost. Existuje mezi nimi vzájemná potřeba. Věda potřebuje lidi motivované podobně jako Galilei a Kepler. A - a o to nám teď jde - k životu z víry, k lásce k Bohu a bližnímu patří poznávat velkolepé Boží stvořitelské dílo a moudře je spravovat. Netvrdím, že by každý křesťan měl být vědcem. Avšak Církvi by mělo záležet na poznávání přírody a jeho angažovaném uplatnění v životní praxi.

Smysl má i to "málo", co pro životní prostředí může udělat jeden každý z nás, naše církevní, občanské a zájmové organizace a sdružení. Osobní snažení má být součástí celoživotní modlitby; k ní patří i přímluvná modlitba za celé stvoření. A to, co se skutečně děje, v posledku my lidé neurčujeme. Na nás je jednat v souladu s Boží vůlí.

Na závěr bych rád zmínil, že angažovanost pro celé stvoření je oblastí hlubokého lidského (bratrsko-sesterského) setkání a sdílení lidí mezi lidmi náboženskými i nenáboženskými, mezi křesťany různých církevních příslušností a nekřesťany. Je zde prostor pro všechny lidi dobré vůle a pro křesťany příležitost vydat svědectví o Ježíši Kristu, skrze něhož nebeský Otec činí vše nové.