Jiří Nečas, ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie

O životním prostředí se dnes často mluvívá, zpravidla v souvislosti s jeho stavem, který oprávněně budí starosti. Co to však životní prostředí vlastně je? Zahrnuje druhé lidi, zvířata, rostliny, kameny, půdu, vodu, vzduch, ale i slunce, mraky, noční oblohu atd. To vše je součástí našich životů. Člověk není uzavřeným systémem, je v neustálé interakci s okolím či prostředím. Bůh stvořil úžasný svět, v němž jeho součásti jsou spolu navzájem provázány a - poněkud antropomorficky řečeno - se navzájem potřebují. My lidé máme možnost aspoň zčásti tento svět poznávat. Nalézáme v něm některé univerzální konstanty (náboj elektronu, rychlost světla, Newtonovu gravitační konstantu, Planckovu kvantovou konstantu), a kdo má jen trochu schopnost se divit, žasne, že hodnoty těchto konstant jsou takové, aby mohl vzniknout a rozvíjet se život. A úžas před Božím stvořitelským dílem ještě vzroste, když od nejobecnějších fyzikálních skutečností obrátíme pozornost k planetě Zemi a jejím vlastnostem - intenzitě gravitačního pole na jejím povrchu, složení atmosféry, koncentraci soli v moři, složitému mechanismu udržujícímu spoustu parametrů ve stacionárním stavu, budování živé hmoty atd. Písmo ovšem hned v 3. kapitole knihy Genesis připomíná i další skutečnost - porušení, které do něho vnesl lidský hřích. Člověk sice nepokazí hodnoty universálních fyzikálních konstant, avšak je schopen narušit rovnováhu ve svém pozemském domově; ve své bezohlednosti může dokázat překročit meze regulačních mechanismů, jimiž je naše planeta vybavena. Výmluvným dokladem je člověkem vyvolaný či silně podpořený růst koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, k němuž se ještě vrátíme. Nový Zákon však přináší zřetelné svědectví o tom, že Boží láska je silnější než lidský hřích: Bůh tak miloval svět, že do něho, do hříchem porušeného prostředí, poslal svého jedinečného Syna Ježíše Krista, aby z něho sejmul tíhu lidského hříchu. A je na nás křesťanech, abychom stáli na straně svého Mistra, abychom do svého uvažování i jednání neustále promítali, že Bohu na jeho stvoření záleží, a tedy že záleží na tom, jak si vůči celému stvoření počínáme. Letos se v seriálu šesti článků budeme zamýšlet nad některými otázkami týkajícími se tohoto tématu. Při tom však stále mějme na paměti, že stvoření je jeden hluboce provázaný celek.

Francouzský renesanční filosof René Descartes svým důrazem na analytické myšlení podnítil ohromný pokrok vědy, nicméně to, že syntetický, globalizující pohled, uplatňovaný jeho vzácným současníkem Janem Amosem Komenským, se dostal na vedlejší kolej, je hořkým dědictvím v 17. století nastartovaného novověkého evropského myšlení, kterému se pro detaily začal vytrácet celek. Fyzika je v určitém smyslu mezi přírodními vědami napřed, a tak zde se už v 19. století objevila potřeby syntetizujícího pohledu. Jejím ovocem je mj. formulace dvou důležitých obecných zákonů, které jsou jakýmisi pilíři našeho lidského poznávání Božího stvořitelského díla. Jde o první a druhou větu termodynamickou - zákon zachování energie a zákon růstu entropie (neuspořádanosti). Podle nich člověk energii vlastně nevyrábí, nýbrž jen přeměňuje, avšak tato přeměna je nevratná, neboť je spojena s jednosměrně probíhající změnou - růstem entropie (jinými slovy: úbytkem tzv. volné energie), který bývá interpretován jako směřování k tzv. tepelné smrti vesmíru.

Jaká je budoucnost vesmíru, to je v Božích rukou. Avšak my lidé jsme dostali svobodnou vůli: můžeme udělat mnoho dobrého, avšak také - a to je hodně realistické - mnoho špatného. Je třeba si uvědomit, že naše spotřeba obecně, a především spotřeba volné energie přináší do světa porušení. Už zmíněná rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je zřejmě v nezanedbatelné míře důsledkem našeho kořistnického vztahu k přírodě, promítajícího se do enormní spotřeby fosilních paliv (ropa, uhlí, zemní plyn), ať již v odvětví energetiky, či v dopravě. Svá úskalí má i jaderná energetika. Mnozí teoretičtí i praktičtí ekologové vidí budoucnost energetiky jen v tzv. obnovitelných zdrojích energie (voda, vítr, energetické plodiny), tedy ve využívání energie přicházející na Zemi ze Slunce v současnosti a nikoli zde uložené z dávné geologické minulosti. Avšak ani tyto zdroje nejsou bez rizik pro životní prostředí. Nejlepší pro životní prostředí - pro Boží stvořitelské dílo - je, budeme-li spotřebovávat energie co nejméně, tedy budeme-li v přímé spotřebě energie co nejskromnější a při pořizování různých energii spotřebovávajících předmětů co nejnáročnější v požadavku na energetickou úspornost, ať již jde o stavby, o domácí elektrické spotřebiče, či - je-li to vůbec nutné - o auto nebo o volbu dopravního prostředku pro cestování.

Od úvah o integritě Božího stvořitelského díla se tak dostáváme k běžnému každodennímu rozhodování. Věříme, že v Kristu přichází Boží království na zem. Být křesťanem, následovníkem Kristovým, se týká i všedního života se vším, co k němu patří. "Co by na mém místě činil Kristus?" - tato otázka se týká našich celých životů. Je dobré si ji klást a hledat na ni odpověď nejen v situacích, kdy bezprostředně proti nám stojí druhý člověk, nýbrž i všude tam, kde může jít o jakýkoli dopad na naše okolí, na živou i neživou přírodu. Písmo svědčí o tom, že celé Boží stvoření má smysl, má hodnotu. A naše lidské poznání jeho celistvosti nám umožňuje tuto skutečnost vnímat z jiné strany. Vděčnost za stvoření, za to, že jsme jeho součástí, patří ke křesťanskému myšlení, vnímání i cítění a promítá se i do rozhodování a jednání.